O maminkách a tchýních

Rozhovor S PSYCHOTERAPEUTEM O tchýních a maminkách

Říká se, že Adam byl jediný šťastlivec, kterému nehrozilo nebezpečí, že ožení-li se, získá tím zároveň i tchýni. Tento známý vtip poukazuje na nelichotivou představu o životní roli řady žen. Je to samozřejmě klišé. Tchýně může být i bezvadná, příjemná žena (beru v úvahu, že tato role jednou pravděpodobně čeká i mne!) Z něčeho ale podobně klišé vzniknout muselo. Jak o spletenci maminek, tchýní a dětí smýšlí psychoterapeut Pastoračního střediska v Praze Mgr. Jiří Černý, se dozvíte z následujících řádek.

Proč se vlastně tak často hovoří o problémech s tchýní, a ne s jinými příbuznými?

Myslím si, že to je dané tím naprosto výjimečným a jedinečným vztahem mezi matkou a dítětem. Kdybych to měl vyjádřit lapidárně, tak řeknu, že už nikdy a s nikým nebudete sdílet devět měsíců krevní oběh, jako kdysi se svou mámou. A tak není divu, že se tento významný celoživotní vztah stává zdrojem problémů, když se dostane do stejného příbuzenského systému s jiným, podobně významným, jedinečným a také v podstatě celoživotním vztahem, jakým je vztah manželů, vztah muže a ženy.

 

Jakého druhu bývají problémy s rodiči partnera nejčastěji?

To je různé. Problémem může být vlastně cokoli, třeba i paradoxně až příliš dobrý vztah, kdy si s rodiči partnera rozumím lépe, než s ním samým. Znesnadňuji mu tak pěstovat se mnou rovnocenný partnerský vztah, o který v manželství jde a tak budu nejspíš schytávat porci separační agresivity, určené původně rodičům.

 

Co to je separační agresivita a jak se projevuje?

Tato agresivita doprovází na obou stranách separační proces a vlastně jej podporuje. To je ta naštvanost dospívajících na nemožné rodiče a naštvanost rodičů na nemožné puberťáky, která v důsledku způsobí, že se od sebe oddělí. Tak to má být. Když se ale můj manžel či manželka příliš spolčí s mými rodiči, vrátí mne do situace puberty a schytá to taky.

 

Dají se problémy s rodiči partnera bagatelizovat jen jako generační spor?

Určitě ne, rozdílnost generací je jen vedlejší okolnost. Tím nejčastějším problémem jsou hranice a vzdálenost mezi rodiči a dospělými dětmi. Problémem může být skutečně cokoli: příliš tvrdé hranice a velká vzdálenost, ale častěji jsou problémem hranice příliš prostupné a vzdálenost příliš malá. Rozlišuji přitom vnější vzdálenost, která docela obyčejně znamená, jak daleko od rodičů bydlíme a jak často se vidíme. Vnitřní vzdáleností pak rozumím to, nakolik mám zpracovaný rodičovský komplex a separační proces, neboli nakolik jsem opravdu dospělou a samostatnou bytostí, emočně i jinak na svých rodičích nezávislou.

 

Častým předmětem sporu bude zřejmě i výchova dětí. Z jakého důvodu to bývá nejčastěji?

Myslím, že nesouhlas. Když jako rodič vidím, jak nemožně ti mladí ty své děti vychovávají. Když vidím, že dělají ty samé chyby, jako jsem dělal já. Když vidím, jak jim ubližují stejným způsobem, jakým jsem to dělal já sám. To přece nesmím dopustit. A ke všemu si ještě namlouvám, že mám šanci aspoň trochu něco napravit. Tyhle postoje zlobí hodně.

 

Mohou už první návštěvy u budoucí tchýně a tchána signalizovat něco z budoucích problémů? Na co je třeba být obezřetný?

No vy jste mne rozesmála! Umíte si představit, že by zamilovaný člověk navštívil rodiče toho druhého a na základě obezřetného pozorování a vyhodnocení signálů by následně třeba inicioval rozchod? Lidé se zamilovávají a jsou k sobě přitahováni mocnými silami z hlubin nevědomí, a na tom žádná návštěva u rodičů nic nezmění, a je to tak dobře.

 

Když už určitý problém s rodiči partnera nastane, doporučil byste snažit se za každou cenu s nimi vyjít, nepouštět se do konfliktu?

Za každou cenu jistě ne. To je právě ta otázka dospělosti, zralosti a samostatnosti každého člověka. Jde o to, jak dobře umím nekonfrontačním a nekonfliktním způsobem zůstat sám sebou tváří v tvář rodičovské autoritě a nakolik jsem pevný sám v sobě, abych unesl konflikt, když už k němu dojde.

 

Jak tedy podle Vás v takové situaci jednat?

Ale vy po mně chcete návody! Tohle není záležitost více či méně šikovné komunikace či poučeného chování. Tady jde o tu zralost, dospělost a autonomii. A k těmhle hodnotám dorůstáme životem a mimo jiné právě také i konflikty s rodiči.

Ale chci říct zcela jasně, že z vývojového hlediska má partnerský vztah jednoznačně přednost před vztahem k rodičům.

 

Přece jen nějakou radu, když vás tchýně např. neustále kritizuje nebo vám organizuje život, byste nedal?

Dobře, když chcete, tak dám. Vnitřně i vnějšně se od ní víc vzdalte. Přestěhujte se od ní dál. A když to nejde, tak se s ní alespoň vídejte méně často. To je vnější vzdálenost. A ta vnitřní znamená, že se vám podaří uvnitř sebe samé oslabit význam, dopad a „kalibr“ jejího vlivu. Je to žena jako vy, jen má za sebou o trochu víc zranění, zklamání, bolestí a zkušeností než vy. Nic víc, nic míň. A krevní oběh s vaším mužem už nesdílí dobrých třicet let…

 

Platí automaticky, že konfliktem s rodiči partnera vznikají problémy i mezi manžely?

Samozřejmě, ty dva životně nejvýznamnější vztahy – rodičovský a partnerský, mají tendenci na sebe narážet, protože se mimo jiné navzájem vlastně vylučují a současně mají celou řadu velmi podobných prvků. Ale sloučit a sjednotit ve svém životě právě to, co se navzájem jakoby vylučuje, to je pravé umění a moudrost.

 

Dá se říci, že problémy s tchýní patří až k moderní době a současnému způsobu života nebo jsou staré jako lidstvo samo?

To opravdu nevím, ale mám-li odpovědět, řeknu ano i ne. Ano proto, že to všechno o významu vztahu mezi dítětem a matkou platilo vždy a platit bude dál. Ne řeknu proto, že vztahy mezi nejbližšími závisí rovněž na vnějších okolnostech včetně společenského a kulturního uspořádání. Předpokládal bych velký rozdíl mezi plně rozvinutou matriarchální společností, osmdesátými lety minulého století, středoevropskou demokracií, blízkovýchodní společností a tak dál. To ale není to hlavní. Na čem opravdu záleží je, jak se s tímto životním úkolem a úskalím vyrovná každý z nás, ať už v roli dospělého dítěte, a nebo stárnoucího rodiče.

Otázky kladla a pozorně naslouchala budoucí tchýně

ZUZANA BURDOVÁ